Island, skvělá práce s mládeží přinesla téměř sportovní zázrak

28.04.2017

Představte si, že by v zemi o třetinu větší než Česko, tedy zhruba s jednou Moravou a Slezskem navíc, existovalo jen město velikosti Ostravy. Pak byste dostali současný Island, ostrov uvězněný v chladných vodách Severního ledového oceánu, kde na člověka nemusíte cestou necestou natrefit ani dlouhé desítky kilometrů. A pokud byste hledali basketbalistu, museli byste mít skutečně výjimečné štěstí. Registrovaných hráčů a hráček je v třísettisícové zemi jen 7 tisíc, z toho pouze něco přes dvě tisícovky tvoří muži. Když uvážíte, že islandská házenkářská a fotbalová reprezentace,se účastní příslušných ME a ta podkošová (jako nejmenší národ v dějinách), nemůžete vyjít z údivu nad umem, schopnostmi a zřejmě i nebývalou sportumilovností tohoto ostrovního národa.

Na Islandu začátkem 90. let mladí Islanďané dosahovali ve výzkumech podobných výsledků jako Češi. Na 40 % dotázaných se během jednoho měsíce opilo a 25 % tehdejších teenagerů denně kouřilo. Politici společně s výzkumníky, sociálními pracovníky i rodiči vytvořili program Youth in Iceland. Ten zahrnuje komplex řešení od zákazu inzerce na alkohol a cigarety přes posílení rodičovských organizací, jejich spolupráci se školami a především masivní podporu volnočasových aktivit. Sportovní, umělecké i nízkoprahové kluby dostávají finanční podporu od státu, stejně jako chudé rodiny, které by si jinak kroužky nemohly dovolit. 

Doktor Vidar Halldórsson ve své studii identifikoval dva hlavní důvody sportovního úspěchu Islanďanů; tím prvním je přirozená nezištnost. Mezi lokálními sportovci je podle něj naprosto běžné, že je k lepším výkonům motivuje už jen samotná radost ze hry. To potlačuje nezdravou individuální rivalitu, důsledkem čehož je maximální důraz na týmové pojetí hry. Mladí Islanďané jsou sice velice ambiciózní, ale nemají už tendenci klást vlastní dobro nad dobro týmu, a co především, nejsou náchylní k fenoménu známému "Nirvana fallacy". Ve zkratce jde o porovnávání reálných dopadů lidského jednání s ideálním, absolutním stavem - podle tohoto principu například nemá cenu snažit se třídit odpad, protože světové problémy se tím nevyřeší. To je sice pravda, ale pokud takto bude jednat každý, společnost se nepohne nikdy nikam. 

Kolektivní sociokulturní dědictví celého národa pochopitelně není něčím, co by se dalo jednoduše nahradit; pokud by však pracovitost a přirozená týmovost Islanďanů byly těmi jedinými klíči k úspěchu, nemělo by smysl se tamním vzestupem takhle dopodrobna zabývat.
Klíčové faktory tedy leží docela jinde - například ve vzorové práci s mládeží. Islandská kopaná se zejména v této době těší vpravdě nevídané kontinuitě napříč jednotlivými výběry, a pro patřičné důkazy nemusíme chodit nikterak daleko. Stačí si porovnat už jen nynější kostru seniorské reprezentace s tou, která patřila islandské jednadvacítce z června 2011, kdy se talentovaní ostrované konečně vydali na své první juniorské ME. 

Halldórsson říká, že mladý islandský fotbalista se tak neporovnává s Eidurem Gudjohnsenem, a tudíž nemá tendenci vzdávat se, když se mu nedaří; otázka "jaký má moje snažení smysl" je mu naprosto cizí. Smyslem sportování je přece sportovat.

Druhým důvodem je velikost Islandu, respektive - úspěšní sportovci se tak okamžitě stávají vzorovými občany, idoly mládeže. V zemi, je každý takový úspěch samozřejmě obrovsky vidět. Nejdůležitější přitom je, že i hvězdy jako Gudjohnsen či Sigurdsson zůstávají stále stejnými Islanďany; mladí tak mají pocit, že jsou ke svým vzorům mnohem blíže, než je tomu ve větších zemích.
"Víme a vidíme, že to jsou obyčejní lidé, stejně jako my," vysvětluje Halldórsson. 

Náš hypotetický mladý fotbalista z předchozího odstavce je tím pádem přirozeně poháněn vědomím, že pokud na tuto úroveň může vyšplhat jeho (metaforický) soused, může to stejně tak jednou dokázat i on sám.
Poslední důležitou zmínkou je dále jazyková vybavenost obyvatelstva: angličtina je na Islandu součástí povinného školního kurikula a prakticky každý se ji tak naučí ovládat velmi brzy. To se samozřejmě hodí při případných zahraničních angažmá (momentálně v cizině působí na 90 islandských fotbalistů a fotbalistek, což není úplně zlé číslo), nicméně nejen tehdy - fakt, že je kabina národního týmu prakticky bilingvní, ohromně pomáhá i trenérům,  kteří islandsky neumí. Mnoho reprezentačních koučů se se svými svěřenci dorozumívá anglicky, švédský veterán však dosvědčuje, že v jeho případě jde o konverzaci naprosto plynulou a bezproblémovou. 

První krok, trenéři

Prvním úkolem bylo vytvořit systém trenérských kvalifikací, a tak bylo už v roce 2003 možné přímo doma na Islandu získat evropskou licenci B. O tři roky později pak UEFA schválila také možnost udílet licence A. Eyjólfssonova struktura je přitom velmi jednoduchá - k zisku béčkové licence UEFA je zapotřebí absolvovat čtyři kurzy (KSI I - IV), na "áčko" pak aspiranti pokračují v dalších třech (KSI V - VII). Každá série kurzů je samozřejmě zakončena složením standardizovaného testu.
Co je zvláště pozoruhodné: KSÍ z tohoto programu nikterak neprofituje a zcela dobrovolně jej nabízí za nejnižší možnou cenu. Potom tedy není vůbec divu, že si na zájem o trenérské vzdělávání nemohou na Islandu v žádném případě stěžovat. Jestliže první kurzy absolvovalo jen 70 nadšenců, dnes už je navštěvuje rovný desetinásobek (ne-li 800 lidí, což odpovídá senzačním 0,25 % populace!) - a s čím dál větším zájmem postupně roste i počet akademických seminářů (z původních dvou až tří je najednou 20-25). 


V roce 2012 již licenci B vlastnilo dohromady 520 koučů; licenci A potom 165 jedinců; a k elitní Pro licenci se k lednu 2014 stihlo dopracovat alespoň osm snaživců. Až 30 % na Islandu školených trenérů pak prý momentálně operuje na druhé nejvyšší možné (áčkové) úrovni, což dle informací předního experta na islandskou kopanou Tryggviho Kristjánssona nemá v celé Evropě obdoby.
Jaké jsou potom logické důsledky vysoce profesionalizovaného trenérského odvětví? Mladí fotbalisté jsou od prvního okamžiku, kdy vkročí do klubu, vedeni školenými profesionály. Registrovaných klubů je na Islandu pouze 92 (počítáme-li mužské i ženské), což v praxi neznamená nic jiného, než že ty nejatraktivnější posty (hlavních trenérů) nasytí leda zlomek licencovaných trenérů, zatímco ten zbytek se stará o mládežnické výběry. 

Každý, kdo dnes vstoupí do některého z trenérských kurzů, se tak stává součástí rozsáhlého systému, v němž jsou uvedeny jeho osobní údaje, e-mail či telefonní číslo; a je proto nesmírně jednoduché organizovat různé kurzy, školení a podobné aktivity. 

Jestliže se dále ptáte na to, jak je možné, že počty nových trenérů na Islandu zaznamenaly tak prudký nárůst, potom vězte, že důvod je docela prostý - práce trenéra je v zemi profesionálním povoláním. Každý, kdo získá licenci, dostává plnohodnotný plat.