Náš svátek - 28.říjen

28.10.2016

"Národní výbor posílá Vám tento vzkaz! Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných kulturních států světa. Národní výbor, nadaný důvěrou veškerého lidu československého, přejal jako jediný oprávněný a odpovědný činitel do svých rukou správu Tvého státu..."

Tyto věty obsahovalo prohlášení československého Národního výboru z 28.října 1918. Ti, kteří byli pod ním podepsáni a vstoupili později do historie jako "muži 28.října", byli hlavní představitelé protirakouského domácího odboje. Nyní tak završili to, co započali již na začátku světové války, kterou zahájilo Rakousko-Uhersko intervencí v Srbsku v červenci 1914. Tehdy se zdál rozpad Rakousko-Uherska jako nereálný. Většina českých politických představitelů zastávala loajální postoj a podporovala válečné úsilí říše, od čehož si slibovali, že po skončení války dojde český národ ve Vídni uznání za svoji věrnost. Byl to postoj, který se již nevyplatil během války s Pruskem v roce 1866, kdy prospěchu ve formě dualizace říše v roce 1867 dosáhli více odbojní Maďaři, zatímco Češi zůstali opět stranou, ačkoliv si vysloužili císařskou "pochvalu".

V roce 1914 však byly karty rozdány jinak, stejný zůstával pouze císař František Josef, který rozsáhlé říši vládl již 66 let. Válka se Srbskem neproběhla podle plánů rakouských velitelů a stala roznětkou světového konfliktu dosud nevídaného rozsahu. Nebylo to krátké střetnutí, ale dlouholetý vyčerpávající boj, který znamenal rozvrat rakousko-uherského hospodářství. Postupně vzrůstající nespokojenost tak dala prostor vzniku i domácí opozice, která byla na začátku války neznatelná, neboť velmi dlouho existoval protirakouský odboj jen v zahraničí, kde jej představoval budoucí prezident Masaryk. Ten se po vypuknutí války v roce 1914 nevrátil ze zahraničního pobytu zpět do Rakouska, kde mu podle všech příznaků hrozilo zatčení, a začal vyvíjet činnost směřující k osvobození českého národa prostřednictvím styků se státy Dohody. Leč právě velmi malá aktivita domácího odboje nebudila u dohodových představitelů velkou důvěru a Masarykova skupina tak byla zprvu pokládána jen za okrajové emigrantské uskupení bez valné podpory v Praze. Teprve činnost domácí odbojové skupiny Maffie, kterou řídil Edvard Beneš a po jeho nucené emigraci v roce 1915 Přemysl Šámal, a organizace československých legií ze zběhů z rakousko-uherské armády, získala Masarykovi důvěru.

Především Šámalovou zásluhou se z Maffie podařilo vybudovat skutečně konspirativní spolek, který plnil i jisté zpravodajské úkoly, ačkoliv počet jeho aktivních členů jen slabě převyšoval dvě stě osob. Rakouským bezpečnostním složkám se nikdy nepodařilo celou síť rozkrýt, přestože v roce 1916 došlo k zatčení Rašína, Kramáře a dalších čelních představitelů domácího odboje, přičemž v následujícím procesu padly tresty smrti, později zmírněné na doživotní žalář. Odsouzené zachránila pouze amnestie, kterou v roce 1917 vyhlásil nový císař Karel I., jež se po svém předchůdci, zemřelém na podzim roku 1916, ujal vlády.

Osoba císaře Karla I. bývá v poslední době často glorifikována. Je pravdou, že v obtížně řešitelné situaci podnikl v roce 1917 pokus o uzavření separátního míru s dohodovými mocnostmi, ale po vyzrazení před Němci byla další jednání ukončena. Jeho činnost se jeví spíše jako mlhavá a nepříliš přesvědčivá. Část dosud loajální české politické reprezentace spojovala s nástupem nového císaře možnost prosazení českých národních zájmů a snažila se vymoci jeho korunovaci českým králem, kterým se František Josef nikdy korunovat nenechal. Ačkoliv šlo spíše o formální akt, způsoboval členům Maffie, majícím společně se zahraničním odbojem revolučnější představy než byla existence Čechů v rámci zreformovaného Rakouska, starosti. Ke korunovaci však nikdy nedošlo. Po rozpadu Rakousko-Uherska dožil Karel I. v exilu, přičemž podnikl dva neúspěšné pokusy o návrat na uherský trůn. Zvláštní pozornost mu věnovala katolická církev, když jej papež Jan Pavel II. jmenoval blahoslaveným, což je jak z výše uvedeného plyne skutečně pozoruhodné rozhodnutí. Dodejme k tomu, že ještě co by následník trůnu byl Karel od března 1916 velitelem 20.armádního sboru na italské frontě a v této souvislosti se často spekuluje o jeho pokynech k nasazení otravných plynů během bojových operací.
Rok 1918 pak přinesl další vyhrocení problémů. Vyčerpání čtyřletou válkou již bylo zjevné na každém kroku. Navíc nic nesvědčilo pro nějaké změny k lepšímu. Především životní podmínky proletariátu byly tragické, docházelo k hladovým bouřím. V červenci 1918 byla zahájena činnost československého Národního výboru, který sehrál v následujících událostech důležitou roli. V jeho čele stanuli Kramář, Rašín, agrárník Švehla, za národní socialisty Klofáč a za sociální demokraty Soukup. Úkolem Národního výboru bylo připravit převzetí moci a přerušení vztahů s Vídní. Úzce přitom spolupracoval s Masarykovou Národní radou československou v Paříži. V září pak byla ustavena Socialistická národní rada v čele se Šmeralem, která uznávala Národní výbor a měla prosazovat zájmy proletariátu. Z její aktivity byla uskutečněna generální stávka 14. října.

Čelit narůstajícímu rozvratu chtěla rakousko-uherská vláda přislíbením federalizace říše, což učinil císař Karel I. 16.října. Masarykův zahraniční odboj měl samozřejmě obavy z nějaké formy řešení situace v rámci Rakouska, proto 18.října adresuje jménem prozatimní československé vlády deklaraci americkému prezidentu Wilsonovi, která prohlašuje federalizaci za nedostatečnou a žádá samostatný stát Čechů a Slováků založený na republikánské formě se zaručenými demokratickými právy. Wilson s takto nastíněnou koncepcí Československa souhlasí a podmiňuje tím další jednání s Rakousko-Uherskem, jehož ministr zahraničí Andrassy mu navrhuje 28.října jednat o separátním míru. V Praze je však text Andrassyho nóty chybně vyložen jako schválení Wilsonových podmínek. Ve skutečnosti se jednalo o pokus zachránit Rakousko-Uhersko a o dalším národním uspořádání se mělo jednat později a to spíše ve smyslu císařského záměru federalizace. Nicméně vše má značně hektický průběh, Národní výbor vydává proklamaci o převzetí moci a prohlašuje se za prozatimní vládu. Rakousko-uherské místodržitelství v Praze nechává celé záležitosti v podstatě volný průběh a proti srocením lidu nezasahuje, neboť zde panuje myšlenka, že vše probíhá v souladu představami Vídně a Čechy zůstávají součástí monarchie. Mezitím již lidé strhávají rakouské orlíčky a Národní výbor přebírá jednotlivé úřady.

Definitivně byl vznik nového Československa potvrzen Versailleskou mírovou smlouvou, která určila československé hranice. Republika měla v té době třináct a půl milionu obyvatel, Češi však tvořili jen 51 % z nich, Slováci dalších 14 %. Zbytek připadal na menšiny, především Němce, kterých bylo 23 %, což předznamenávalo problémy, se kterými se Československo potýkalo během celé své existence.

Vznik nového státu naplnil tužby Čechů a Slováků po samostatnosti. Masarykovská koncepce státu se záhy přežila, zahraniční orientace na Francii jako hlavního spojence odboje z první světové války a neschopnost řešit národnostní problémy byly hlavní aspekty konce první republiky.